Putování na blízká i vzdálenější místa, v nichž došlo ke zjevení provázenému zázračným uzdravením či jinými akty
Božího milosrdenství, patřilo k pravidelným mezníkům a vítaným narušením pracovního rytmu v průběhu roku. Každý
region měl své lokální kostely a kaple, kam se poutníci každoročně vraceli, a jejich cesta tak obvykle netrvala déle než jeden či
dva dny. Vedle nich však byla oblíbená i poutní místa, kam se putovalo dny a týdny, a to dokonce i za hranice Moravy. Na Hané
patřila k nejznámějším mariánská poutní místa Svatý Kopeček u Olomouce, Dub na Moravě a samozřejmě Svatý Hostýn. Jiný
charakter měly poutě na Velehrad, ležící nedaleko Uherského Hradiště, nesené myšlenkou působení věrozvěstů Moravy sv.
Cyrila a sv. Metoděje. Poutě konané u příležitosti cyrilometodějského jubilea v rozmezí let 1863 – 1885 přivedly na toto místo
zástupy poutníků nejen z okolních vesnic, ale též z Hané a Valašska. Barvitý kolorit se stal předlohou pro kresbu W. Gröglera,
publikovanou jako dřevoryt v Über Land und Meer: Allgemeine Illustrirte Zeitung ve Stuttgartu roku 1885.
Uspořádání poutního procesí nebylo zdaleka jen otázkou nadšení a náboženského zápalu, ale především důsledné
organizační práce. Vedením poutníků pověřoval kněz tzv. staršího bratra, což býval zkušený organizačně zdatný muž, který
v obci požíval obecnou autoritu. Jeho úkolem bylo nejen bez úhony přivést poutníky do cíle a zase domů, ale současně vést
během poutě modlitby, dohlížet na mládež obojího pohlaví, dojednávat noclehy, soudit a trestat drobné přestupky. Pro
usnadnění všech úkolů měla většina těchto činností ustálený charakter počínaje trasou, přes místa zastávek a přenocování,
až po pořadí poutníků v průvodu. V čele kráčel mladík s křížem, někdy provázený nosiči korouhví, následovali podle stáří
ženatí muži a po nich mládenci. Za nimi kráčely vdané ženy a pak svobodné dívky. Závěr průvodu patřil matkám s odrostlými
dětmi, které často provázel vůz se zásobami a potřebami na cestu. Vzhledem k úctě, které se poutě na svatá místa těšily, by se
mohlo zdát, že se jejich účastníci oblékali do nejlepších šatů, které doma měli, opak byl však pravdou. Na cestu si lidé brali
spíše praktické všední oblečení, které dobře vyhovovalo nepohodlí během cesty, a pokud to bylo možné, šli poutníci často bosí,
aby ušetřili svou obuv. Teprve těsně před příchodem na poutní místo probíhalo obouvání, čištění oděvů a v omezené míře
i převlékání. Oděv poutníků v našem procesí tak ne zcela odpovídá realitě skutečné poutě, ale je spíše rámcem, v němž chceme
ukázat různé druhy hanáckých krojů.
Poloha Hané ve středu Moravy nutně vede k prolínání prvků západního a východního typu kroje. V mužském oděvu se
tato skutečnost projevuje již na krátkých kožených kalhotách, které řadíme k charakteristickým znakům západního typu kroje
na Moravě. To platí na Prostějovsku, Olomoucku i Přerovsku, ovšem již v případě baní z Kroměřížska i koženek ze sousedního
Holešovska a Záhoří máme zřejmě co do činění s místní variantou této oděvní součástky, odlišující se střihem nohavic i jediným
rozparkem v pase. Domácího původu je zřejmě i dlouhý bílý kabát halina z Holešovska, který se liší od límcového pláště
z Olomoucka, jehož původ musíme hledat v cestovních pláštích z první poloviny 19. století. Mužská košile s příramkovými
rukávy již souvisí s východním typem kroje na Moravě. Ten se ještě více uplatňuje v ženském oděvu, kde se kromě krátké
košilky rukávcu setkáváme též s přední a zadní hustě řasenou zástěrou, dobře známou ze Slovácka. Oproti tomu tři různé typy
ženských kabátků a vest mají své vzory ve stylové módě 18. a 19. století.
11
Oděv přihlížejících Valachů z jižního Valašska a Vsetínska je v ostrém protikladu k výpravnému oděvu Hanáků. Materiálem
je hrubé nebarvené sukno, které je použito na kabáty, kalhoty i obuv, a jedinou nákladnější oděvní součástí zůstává vesta. Oděv
se tak jeví jako velmi archaický produkt domácí oděvní tradice. Ovšem zdání klame. Vesty mají své vzory ve stylovém oděvu 18.
století. Kalhoty z Lužné zase vycházejí z pozdně středověkých kalhot z konce 15. století. S jejich doklady se setkáváme v okolí
Hošťálkové, Veřovic, Frenštátu pod Radhoštěm, Frýdku-Místku a také na Těšínsku, kde se v goralském kroji z okolí Jablůnkova
uplatňují doposud. Jedině dlouhý bílý kabát zvaný halena je s velkou pravděpodobností domácího původu a jeho konstrukce
nesouvisí ani s župicí z Rožnovska, ani s kabátem z Horňácka, ale je výsledkem přizpůsobování rozměrného kolového pláště
kabárovému oděvu. Podobně starobylé oděvní součásti můžeme najít i v ženském kroji. Především je to bohatě řasená sukně
sešitá s živůtkem zvaná leknice, s níž se setkáváme nejen na jižním Valašsku, ale též na přilehlém Trenčansku a Púchovsku.
Neméně archaická je oděvní forma přední a zadní zástěry, rozšířená na celém levém břehu řeky Moravy, Slováckem počínaje
a Hanou konče. Zadní hustě řasená černá zástěra se na Valašsku nazývá kasanka, přední většinou modrotisková zase fertoch.
Pozorovatelé si často všímali i vlněných skládaných tzv. ubíraných modrých punčoch. Určitou obdobou těchto punčoch jsou
drobně skládané holeně kožených bot, které se nosí v některých obcích na Slovácku, např. v Rohatci, Dolním Němčí či Mistříně.