Litovelsko, 1880, Vlastivědné muzeum v Olomouci
Přestože se s nošením kabátků setkáváme v oděvu vdaných žen vcelku pravidelně, existovaly mezi nimi generační i konstrukční odlišnosti. Na Prostějovsku a Litovelsku se takto v první polovině 19. století začal nosit nový typ výrazně zkráceného kabátku inspirovaný střihem mužského lajdíku. Shodně s ním má dvouřadové zapínání a klopy, ovšem rukávy jsou podobně jako u špenzru jednošvové s výrazně nabíranou hlavicí. Ušitý je z černého sukna, na přednicích a rozparcích zádových švů vyšívaný geometrickými a rostlinnými motivy. Žena si ke kabátku oblékla bílou kartounovou tzv. listovou zástěru a sukni s uničovským tiskem. Svérázný výrobek barvířské dílny z Uničova byl reakcí na výrobu průmyslově tištěných látek, jímž se barvíři snažili konkurovat ručním dobarvováním modrotiskových vzorů v základních odstínech modré a zelené barvy, které kolorovali červenou, žlutou a hnědou barvou. V našem případě má sukně plošně tištěný rostlinný motiv s barevně zvýrazněnými červenými a modrými tečkami. Oproti tomu zástěra je typický dílenský kartoun, který má na bílém poli natištěny barevné vzory olistěné snítky s jablkem. Továrně tištěný je též velký šátek vázaný na záušnice, jehož červená barva zvaná turecká červeň mu dala i pojmenování turecký šátek. Nezbytným doplňkem ženského oděvu je pak bílý žlutě vyšívaný šátek.

(Lit.: Bečák 1941, Ludvíková 2002)